Pěšky z Portugalska do Španělska - díl 1

Svatojakubská pouť má několik tras, já jsem se vydala z Porta do španělského Santiaga de Compostela. Pěšky 260 km za 13 dnů s 9 kilovým batohem na zádech. Nevěděla jsem, co od takové cesty čekat, jen jsem tušila, že to bude úžasné. A bylo! 

Prvním impulsem k cestě byla loňská dovolená u moře. Po letech aktivních pobytů v horách jsme s rodinou zamířili na 15 dnů na egyptské pláže. Milujeme potápění a měla to být nezapomenutelná jízda. A taky byla... Třetí den pobytu usmrtil žralok na nedaleké pláži dva lidi.

Přestože jsme se snažili vyplnit své dny aktivně, přece jen nejčastější činností bylo ležení na lehátku a "užívání" si moře alespoň pohledem. Takto strávený čas je však hodně vzdálený mým představám o tom, jak zrelaxovat tělo, a hlavně mysl po měsících intenzivní práce a péče o rodinu. Rozhodla jsem se proto tentokrát vystoupit z komfortní zóny a věnovat svůj čas poznáváním nového poněkud jiným, co nejméně komerčním způsobem.

Prvním krokem bylo vybrat vhodnou trasu. Svatojakubská pouť je síť poutnických stezek, které vedou z různých zemí (i z České republiky) do Santiaga de Compostela. Na cestu od nás potřebuje člověk pár měsíců, já jsem měla dva týdny. Zvolila jsem si nakonec pobřežní trasu z Porta, která poutníkovi umožňuje na prvních asi 150 km téměř denní smočení v oceánu.

Sbalení batohu trvalo jen krátce, je potřeba brát jen to nejnutnější, protože každý gram se po čase pronese. Jen spacák, pláštěnku, náhradní prádlo, mýdlo a ručník, láhev s vodou. Přes letištní kontrolu prošlo mých 9 kg mrknutím oka, zato při každodenním nošení jsem je poctivě cítila 😉

Největší výzvou bylo spaní v hromadných ubytovnách. Pokoje pro 20 a víc lidí jsou naprosto běžné, soukromí žádné, naopak chrápání spolubydlících na denním pořádku. Obavu o ztrátu věcí jsem neměla, kdo by stál o cizí použité prádlo nebo zbytky svačiny 😊 Na druhou stranu vstřícnost a ohleduplnost spolubydlících patřila k největším překvapením mé cesty. Jasně, vždycky byl někdo, kdo přišel na pokoj později anebo naopak vstával brzo, takže spaní za moc nestálo. Oceňuji však, že většina poutníků chodila v takových situacích po špičkách a snažila se z pokoje vyklouznout co nejtišeji.

A co mi cesta přinesla? Spoustu úžasných lidí, které jsem poznala. Nádhernou krajinu, kterou jsem putovala. První koupání v Atlantiku (jen pro otužilé 😊). Nádherné západy a východy slunce. Skvělé jídlo. Dva týdny bez každodenních starostí. A hlavně poznání, kolik věci v životě řešíme zbytečně a jak komplikovaný si ho děláme.

Cesta do Santiaga byla tak mimořádná, že se k ní vrátím v dalších příspěvcích a rozepíšu se podrobněji. O nádherné zemi, o jídle, orientaci v neznámém terénu, o tom, jak se k poutníkům chovají místní. Na co se těšit a jak si pouť co nejvíc užít 😊