Nálada na cestě – díl 3

Přátelství a pocit sounáležitosti, který poutníci zažívají během svého putování, je v dnešní technologické době naprosto ojedinělý. Pro mě patří k nejsilnějším zážitkům cesty. Úplně neznámí lidé se spontánně zdraví a dávají do řeči, poutnický pozdrav "Buen Camino" zaznívá nesčetněkrát za den.

Batoh na zádech je jasné poznávací znamení, kterým se poutníci odlišují od místních. Tím v žádném případě nechci říct, že pozitivně naladění jsou jen poutníci. Také místní často zdraví, zamávají z okna, dají se do řeči. Nádherné fotky města Baiona jsem pořídila poté, co jsem zavedla řeč s Elizabetou, téměř devadesátiletou Španělkou. Vlastně Galicijkou. Kromě toho, že mi odvyprávěla historii své rodiny, nechala mě také vstoupit na terasu svého domu s kouzelným výhledem na město.

Jazyky Španělska

Pro nestranného pozorovatele musela být naše konverzace docela vtipným divadlem. Elizabeta mluvila galicijsky (španělština používaná v Galicii), zatímco já se pokoušela o kastilštinu (španělština vyučovaná ve školách). Jak jsem se dozvěděla později, dříve lidé mluvili pouze jazykem svého autonomního společenství (ve Španělsku je jich 17) a teprve v poslední době se "spisovná" kastilština vyučuje po celém Španělsku. Ovládají ji proto spíš mladší ročníky.

Ani jisté mezery v jazykové vybavenosti nám nezabránila vést srdečný dialog a Elizabeta mě velmi potěšila, když souhlasila se společnou fotkou.

Cizinec je vítán

Po celé trase jsem se setkávala s přátelským nebo neutrálním přijetím. S výjimkou jedné obce těsně před Santiagem, kde bylo pár zdí "ozdobených" nehezkými vzkazy poutníků. Upřímně se tomu celkem divím, neboť jak je známo – člověk nemá rád změnu. A pro lidi v obcích, kterými poutníci procházejí, znamenal zápis poutních tras na seznam památek UNESCO změnu opravdu zásadní.

Pro představu – v loňském roce do Santiaga doputovalo okolo 450 tisíc lidí. Před zápisem na seznam UNESCO to bylo okolo 2 tisíc lidí ročně. Většina portugalské trasy vede přes venkov a menší městečka, kde se lidi navzájem znají. Zkuste si představit, že se vám najednou začne před domem trousit pár desítek (v létě spíš pár stovek) cizích lidí denně. A to každý den.

Místní je přesto vítají s úsměvem a přejí šťastnou cestu. Tomu říkám pozitivní nastavení mysli a klobouk dolu!

Přátelství mezi poutníky

"Chceš si nabít mobil?" Tak zněl častý dotaz, se kterým se na mě lidi obraceli zhruba od poloviny mého putování. V jedné z ubytoven jsem zapomněla nabíječku, a protože se zrovna šlo méně obydlenou částí a pak zase byla neděle a všude zavřeno, nebylo kde koupit novou. V jedné z ubytoven jsem vyslovila dotaz do fóra, zda má někdo na chvíli volný kabel. Hned jich bylo několik. A protože spousta lidí jde podobným tempem zhruba 20-25 km denně, často se večer znovu potkají v ubytovně. Sotva jsem odložila batoh a zula boty, už se hlásil někdo s volnou nabíječkou.

Mimochodem – situace se vyřešila sama ve chvíli, když mi jeden z ubytovatelů nabíječku daroval se slovy, že ji tam před časem někdo zapomněl a ona tu čeká na mě 😊