Zlatá karanténa

Domlouvaly jsme s kamarádkou na víkend společný výlet do přírody. Děti si taky chtěly zasportovat se spolužákem. Přišlo mi to celkem jednoduché - víkend má dva dny, takže jeden den rodinný výlet a druhý den hraní s kamarády. Jednoduché to bylo do doby, než jsme začali domlouvat, co z toho v sobotu a co v neděli.

Po pěti dnech vyjednávání jsme dospěli k názoru, že se nám do víkendu vejde jen jedna aktivita a tu druhou musíme nechat na jindy. Jak jsem vůbec mohla chtít sladit diáře dvou rodin a dvou školáků, navíc v kombinaci s předpovědí počasí! Lehce mi u toho přeběhl mráz po zádech, jako bych se přenesla v čase o dva měsíce zpátky. Ranní přesun dětí do škol, dvacet schůzek ve městě, hlavně abych stihla družinu (!!!), rozvoz a svoz ratolestí z kroužků...jeden den za druhým.

"Zlatá karanténa! Nikdo nic neplánoval, všichni seděli doma a byl klid," komentovala situaci kamarádka. Slovní spojení "zlatá karanténa" mi sice nesedí, vedlo mě však k úvaze nad našimi rituály. Každé dítě má dva kroužky, není to moc, jejich spolužáci toho stíhají víc. Jen fotbal však ve skutečnosti zaplní 4 dny v týdnu.

Dnes děti lítají odpoledne venku, jezdí na kole a všem, co má kolečka, člověk je vidí až u večeře. Ulice je plná smíchu a dětských hlasů. Nejsou ty naše dva kroužky příliš? Nestačil by jeden a zbytek času nechat na spontánní hraní na ulici?

A také otázka - budou se tam mít od září s kým potkávat?